S.K. Neumann
JSEM DRSNÝ FAUN LESŮ…

Jsem drsný faun lesů, mučený vášní a vztekem,
žíznivé hrdlo vzpomínám po vilném polibku ženy,
smích dnů procitlých vítám po noci probdělé skřekem,
a moje doupě, kde orgií skvrny schnou, krvavě rudé má stěny.

Žen průvod dlouhý vídal jsem kdysi, lehaje v rokytu měkkém,
a, chvěje se žádostí, přec naň štval jsem v rozmaru svého feny;
za nocí modravých, opájen měsíce vlažným mlékem,
panny jsem miloval pro jejich strach, pro rozkoše řev divé ženy.

Pak smutkem sledován příšerným prchal jsem v křoviny husté,
když trávníky byly sdupány a rokliny zely pusté,
když uvadly smíchy a pocely a vůně lásky když schladla …

Teď ve hrudi mé tak znavené bláznivá touha usládla
po jedné z těch, které potkal jsem, by s mými své snoubila kroky,
a které bych za nocí měsíčních mateřské objímal boky.