Viktor Dyk
Země mluví

Neoslyš slova varující:
neprodávej úděl za čočovici.
Třeba mě opustíš,
nezahynu.
Ale víš,
kolik sem přijde stínů?
Kolikrát bude pěst potomek zatínat
a syn tvůj kolikrát tě bude proklínat?
Nezahynu, věčná jsem,
ale žít budu s trapným úžasem,
kterak jsi zapoměl dědičný na díl?
Kterak jsi váhal? a kterak jsi zradil?
Jak možno kletý čin provésti nevědomky?
Sebe jsi zradit moh, ale své potomky?
Dokavad dýchal jsi, proč ses vzdal?
Čeho ses bál?
Co je to smrt?
Smrt znamená jít ke mně.
Tvá matka země
otvírá náruč: možno bys jí zhrd?
Pojď, poznáš, jak je země náruč měkká
pro toho, který splnil, co čeká.
Prosím Tě, matka Tvá: braň si mne, synu!
Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.
Opistíš-li mne, nezahynu,
opustíš-li mne, zahyneš.