Karel Hlaváček
Hrál kdosi na hoboj

Hrál kdosi na hoboj, a hrál už kolik dní,
Hrál vždycky na večer touž píseň mollovou
A ani nerozžal si oheň pobřežní,
Neb všecky ohně , prý, tu zhasnou uplovou.

Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
hrál pro svou Lhostejnost, či hrál jen pro svůj Strach?
Byl tichý Pastevec, či vyděšený Král?

Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
Pod písní váhavou a jemnou, mollovou …
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
Jsou ohně marny, jsou vždy zhasnou uplovou.