Honza
Deštivá

Když nostalgie do srdce
po špičkách vchází zadním vchodem
v nočním baru u opery
nemusí věřit na pověry
kdo zatouží si objednat
déšť s klavírním doprovodem

Melancholický pianista
mlčky odpovídá na otázku
proč hraje po černých klapkách
když s vodkou míchá marnou lásku.
Ta ač tváře mění je pořád stejná
jak ty smutné noty od Coltranea
- After the rain - to se stává
ale venku ještě poprchává

Mladý pán s bledou tváří
do tiché melodie toho klavíru
u stolku srká černou kávu
když kvapně schoval do rukávu
vyznání slzou napsané
na křídlo vlaštovky z papíru

Přes závoj kouře z cigaret
odkudsi zjeví se ztracená víra
s obvazy na ranách léčených solí
razí si cestu slepeckou holí
když na naději rozmění
drobné penízky, co v kašnách sbírá

A melancholický pianista
co místo not má starou fotku
přivře oči a lehce kývne
když číšník dolil další vodku
Ta ač tváře mění je pořád stejná
jak ty smutné noty od Coltranea
- After the rain - to se stává
jen venku ještě poprchává

Pak dnem vzhůru nový den
už obrátil poslední sklenku
a dole pod propitým plotem
vypálené sirky hrotem
pé es a vedle srdce
načmáral kdosi na účtenku: