Vítězslav Nezval
Neznámá ze Seiny (1929)

Po deštíku který crčí v rákosí
rozmočené slunce pere do zástěry
Pradlenky jsou v páru s cínovými džbery
rozmočené slunce pere do zástěry
do zástěry která pluje po Seině
pradlenky jsou v páru jako na scéně
kráčí v průvodu jak izraelské dcery
jako malé tanečnice od opery
jdou jak Venuše jež tančí s podnosy
po deštíku který cvrčí v rákosí

Voda třpytí se jak nejvzácnější topas
pradlenky se do ní noří téměř po pas
jejich přítelkyně z domků od Seiny
prozpěvují s nimi jako sirény
zpívají a myslí přitom na rybáře
zahelené v modré odpolední páře
z které vystupuje černá lodní příď
na níž suší lodník potrhanou síť
dívky zpívají a perou modré šátky
v kterých pyšní se na mariánské svátky

Jak je krásný úsměv těchto mladých pradlen
Jak je hezká Baucis jak je něžná Madlén
leknín líbá jejich ruce při prádle
odrážejí se v něm jako v zrcadle
v kterém plynou jejich léta s rybkami
v kterém stávají se dívky babkami
K večeru se hemží jejich šátky Seina
jejich šátky krásnými jak jejich jména
jejich nohy zulíbané vodníky
svítí rybářům a budí lodníky

Hezké pradlenky ó Ninon Baucis Irén
každý lodník dá se zlákat zpěvem sirén
Západ ozářil svůj démantový rant
nebe třpytilo se jako amarant
Seina hučela svůj náboženský chorál
noc se třpytila jak sněhobílý korál
noc se podobala žhavé ponorce
v dáli rozléhal se štěkot ze dvorce

Odkud přichází to ustrašené vytí
Měsíc sype prach na noční vlnobití
z nížin rozléhá se ozvuk mistrálu
jenž se mísí s tóny lodních chorálů
měsíc sype prach na noční vlnobití
na stín jenž se třpytí v potrhané síti
jako křídový či korálový trs
na bělostný dívčí zkamenělý prs
na bělostnou dívčí zkamenělou šíji
Z potopených dvorců zvony hranou bijí

V mramorové noci jako v skořápce
leží mrtvá dívka v kocábce
leží malá nahá utonulá žena
jejíž bledost třísní zenitová pěna
jako řídký cípek vlečky oděvu
jejíž malá ústa ztuhla v úsměvu
trvalém jak úsměv na posmrtné masce
v úsměvu jenž platil smrti jako lásce
který loudila jak labuť loudí zpěv
jako dává poraněný zemi krev

Mrtvá neznámá ty sestro hvězd a prachu
úsměve jenž skanuls do našeho strachu
rci co vidělas v té chladné vteřině
co tě rozněžnilo v noční bařině
Či je nic tak sladké když nás zbaví křídel
nic jež mele čas jak černý mlýnský hřídel
nic jež osvobozuje nás od lásek
nic jež osvobozuje nás od vrásek
rci cos viděla v svém smrtonosném snění
či je nic jen novým zdrojem jenž nás změní?

Mrtvá neznámá jsme děti bez rady
Či snad otvírá smrt hvězdné zahrady
v kterých všecky slzy promění se na smích
jako v legendách a v hašišových básních?
Anebo je věčnost jenom prázdný úl
vyschlá hradní studna vyčerpaný důl
rozpadený krystal rozmočená sůl?
Či je člověk jenom vratký somnambul
který zapomíná při probuzení
na svůj rodný dům a na své vězení?

Seina burácí a smečka v dvorcích vyje
Však v tvém úsměvu je hvězdná harmonie
sladší nežli harmonie večera
vážnější než stará mešní opera
vágnější než vlahé umírání květů
měkčí nežli něžný štětec Tintorettův
okouzlený jako krutost Dalily
konejšivý jako ticho mohyly
prostý jako šedé lišejníky dvorů
závratný jak tanec hvězd a meteorů

Odvrátila jsi se v smrti od žalu
který zavedl tě k proudům močálu
jako choroba jak vichřice jak hlad
Smrti nádherná jak horský vodopád
oslňující svou korunou jako had
trouchnivá jak močál děsivá jako hrad
smrti talismane potopených chrámů
pečeti již líbám pečeti již lámu
odvracím se od tvých purpurových měst
odvracím se od tvých zrcadel a hvězd

Mrtvá neznámá ty modrá labuti
kterás pila z vody zapomenutí
malé pradlenky jdou ve svátečních třásních
pohřbíti tvůj úsměv který lovím v básních
jdou jak Venuše jež tančí s podnosy
po deštíku který crčí v rákosí
nesou jako urny svoje prázdné džbery
kráčí v průvodu jak izraelské dcery
kráčí v průvodu jdou vážně od oféry
za mrtvou již slunce pere do zástěry