Vítězslav Nezval
AKROBAT

Slavnost končila
z procesí zbylo několik opozdilců v krčmách
zapíjejíce smutek věčnou chorobu
staří opilci jež neuzdravila zázračná studánka
melancholikové sbírali pošlapané kytice
odcházejíce plakat bez slz do opuštěných pokojíků s obrázkem lásky
kapely se rozprchly jak aleje divokých magnolií po vichřici
a tu a tam ozval se ojedinělý nápěv v zapadlých domcích u silnic
slunce vykonavší svou denní pouť
po neviditelném laně nad miliony měst
zapadlo pod obzor
a přemožený akrobat vztahoval ruce po tomto akrobatovi vesmíru
jenž umírá pro nás každodenně
ale to není smrt
na druhé polokouli se vztahují po něm ruce v ranních županech
pyšné majestátní a pokorné slunce
z něhož zbyla jen růžová vzpomínka západu

Akrobat věděl jít jíti
ale jeho nohy byly chromé pýchou
ale jeho nohy byly chromé bázní
pýchou milence všech zázraků osamělého anděla
bázní toho jehož údělem je milovati bez oddechu až do konce
jeho nohy byly chromé stářím jinocha
jeho nohy byly chromé mládím muže
viděl své dětství
sedmiletého námořníčka bez nohou
a volal
odveď mě tam kde je život
mimo vše
a dítě uchopivši ho odvážnýma rukama
vedlo ho daleko z města přes rozpačitá pole na sklonku zimy
nad kopec kde se zdálo že svět končí

Pojednou se objevila kupole
jejíž zlatý kříž stál v nebi
a jak šli vynořovalo se ponenáhlu tajuplné město
město lázeňských vil v zahradách
za jehož železným plotem odbíjely dlouhé hodiny

Bylo to město zázraků
králové čekali tam na věčný signál tajemného posla
Panny Marie s blankytnýma očima mater doloros
milostnice svlékaly po celý život svá těla bez úkoje
prokletí němí básníci na bílými listy melancholie
papežové se ukrývali v zapadlých komůrkách svého vězení
automobil s červeným křížem přivážel vždy nové a nové hrdiny lásek
bylo to sanatorium choromyslných
to krásné tajuplné město s kupolí
ohromná bibliotéka
jejíž romány se opakují vždy znova
těch blahoslavených světců
kteří opustili marné úkoly pro jeden utkvělý polibek
pro jediný podvečer bázně
pro jedinou píseň
pro jediné smutné slovo
těch kteří opustili vesmír marné nudy života
pro jediný okamžik kouzelného poblouznění
jež opakují po celý svůj život jak Buddha nirvánu

Byl večer
a město znělo hudbou rozkoše
v tajemných oknech vyskakovaly bludičky
a skla hořela měsíčním ohněm
za nimi vynořovali se hrdinové
jejichž údělem je proměňovati se

Akrobat stál na opuštěné silnici
Na shledanou město bludiček
smutný ráji těch kdož milovali a neumírají
na shledanou město akrobatů
na shledanou město krve světel v zahradách a hvězd
tvoje pohádka zachraňuje štěstí
v nichž svaté vražednice se dorozumívají s růžemi
na shledanou město básníků
odcházím abych se vracel k tobě se svými dvojníky v nespočetných podobách
na shledanou město bezúčelných rozkoší
odcházím dokončiti svou báseň pýchy smutku krve a hvězd
tvoje pohádka zachraňující štěstí
v níž svaté vražednice se dorozumívají s růžemi
na shledanou město básníků
odcházím abych se vracel k tobě se svými dvojníky v nespočetných podobách
na shledanou město bezúčelných rozkoší
odcházím dokončiti svou báseň pýchy smutku krve a hvězd
jimž osud dal padati na mým ložem

Na druhé straně zářilo město nudy
zkrášlené nocí jako hřbitov
jehož světla omamují dálku
jak světla hřbitovů
pod nimiž umírají rodiny za cinkotu zlata šelestění švábů a bolestných výkřiků
jichž neslyším