Stéphane Mallarmé
Růžová a bledá mořská škeble

Ďáblem posedlá černoška se celá třese
na smutné děvčátko, co v šatech samá díra
své vnady nezralé a zločinné si nese
V pasti svých úskoků ji obléhá a svírá,

břichem o ňadýrka křehká otírá se
a do výšky, kam stěží dosáhla by ruka,
vymrští tu jeden, tu druhý střevíc zase:
tak by se v slasti necvičený jazyk cukal.

Pro zděšenou nahotu gazely úniku není
před šizeným slonem, co tu na zádech spočívá.
Černoška čeká a sama v sobě nachází zalíbení
a prostoduše se dál na děvčátko usmívá.

A mezi nohama, kam oběť lehla si, jí začne růst
a černou kůži tam, kde v chlupech prasklá je, zvedat
a vzhůru sunout se patro těch přepodivných úst,
co jsou jak mořská škeble růžová a bledá.