Karel Toman
Příteli

Příteli melancholiku,
druhu mé duše tulácké,
pod kterým nebem zhasnou kdysy,
životy naše žebrácké.

Pohádek našich stříbro, šeď
Kdy rozstříkne se v kterou zem?
Kdy hudby, jenž jsme milovali
posledním vzdychnou akordem.

Ve zlatém víně ztopíme
tyranský rozmar paměti
A zpívat budem, zapomenem
lásku vztek i prokletí.