Zora
Ve vlaku

oheň už spoutává vrcholky stromů
tonoucí krajina se stébla chytá
jsem mlha na blatech
jsem tvého dechu běh
jsem pekla žárem v jedno slitá
a teď se vracím, lásko, domů...

jdu nahá, bosá po kořenech cest
prstů, paží a ramen pustin tvých
po ostrých střepech tvojí něhy
krev šlépějí mých barví břehy
břehy řek sněhu co taje na očích
díky, lásko má, za bolest...